Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V prípade tejto kapely máme naozaj dočinenia s „novopríchodzími“ na scénu. MIEA sa dali dokopy v Prahe v roku 2017 a odvtedy stihli vydať už dva albumy. Ten prvý, „*To Walk Around“ z roku 2019, vyšiel vlastným nákladom ako 50-kusová limitovaná edícia, o tohtoročnú dvojku sa však postaral Ďuro Haríň a jeho SMA. Album vyšiel v lete, zložila a nahrala ho zostava Šimon Kdýr bicie, Miki Hank gitary, vokály a klávesy, Dominik Lenart sólová gitara a Kamil Oravec basa. Za zmienku stojí, že MIEA sú traja Slováci a jeden Čech, takže mi to začína pripomínať príbeh hudobníkov, ktorí si povedali, že sa pokúsia preraziť rovno z Prahy, bárs práve tam to bude o oveľa väčšej konkurencii.
Rozhodne tam však nevyrazili nejaké hudobnícke nemehlá, šanca tu teda je. Sedem skladieb na „Chaos And Perfections“ prináša presvedčivé muzikantstvo, zručné komponovanie, precízne a zároveň precítené hranie, srdce pre klasické hardrockové postupy i cit pre ich oživenie v súčasnom svete. MIEA sa zameriavajú na nálady a pocity, pracujú s uvoľnenou melodikou, veľkou dávkou vzdušnej melanchólie a hneď nato dokážu zostra pritlačiť na pílu. Sedemdesiatkový tvrdý i progresívny rock tu plynie v symbióze s grungeom, stonerom a na niektorých miestach dokáže na moment vyslovene tvrdo a metalovo udrieť („Your Priest Can’t Heal Me“). Vzápätí sa preklopí do hravých momentov, aby o chvíľku znel majestátne a vznosne klasicky doomovo, až tým vyvolá spomienku na dávne albumy CANDLEMASS. Šikovné kombinovanie viacerých žánrov a zároveň kompaktnosť kompozícií je tu jednou zo silných stránok, pozitívne hodnotím aj dobrý spev v angličtine. Predsa len je to hudba cieliaca na širšie než len domáce publikum a konkurencieschopná určite je. Navyše – ale to už sme v rovine skôr utopickej – by to, čo MIEA ponúkajú, bolo aj výborne hrateľné v tých domácich rádiách, ktoré o sebe s obľubou tvrdia „rockovej muzike rozhodne dávame priestor“. Takisto by som si tieto skladby vedel predstaviť aj vo filme zo žánru Samotárov a podobných.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.